Článek poskytl Stanislav Shishkanov, transakční analytik, terapeut EMDR (DPDG).
Redaktoři srdečně poděkují Stanislavi a připomínají vám, že pokud se ocitnete v depresi - jděte na psychologa!
Dlouho jsem se cítila, že se mnou něco špatně děje, něco základního ve mně není v pořádku. Jsem beznadějný a neočekávám, že se někdy změní. Pokud se cítím dobře, dobře vím, že to není navždy. Jako kdyby se nad mnou vznášel černý stín, rozdělil se na chvíli a pak mě znovu zakryl. Obávám se, že to bude opět zlé.
Dnes jsem se zase probudil v autě. Hrudník je stále stejný kámen, napětí, úzkost a smutek. Nebyla tam žádná síla a touha vstát a chodit do domu po návratu z práce. Někdy usneme přímo na sedadle řidiče. Zdá se, že jakmile někdo narazí do mého auta, bude to cesta ven.
Pak se vrátím domů, změním oblečení a vrátím se do práce. Vím, že se musím usmát, řeknu, že jsem v pořádku a předkládám zprávy včas. Dávám dojem normální osoby.
Přátelé mi řekněte - radujte se v životě, relaxujte, kámo, jste příliš parní. Jak jim vysvětlit, že je to jen horší, že si nezasloužím žít, a cítím se jako úplná bezcennost.
Nejhorší zkouškou pro mě je malá řeč.
Nevím, co říct. Dýchá v hrudi, vypadá strach. Myšlenky zmizely, víří se ve vířivce do nějakého nálevu a prázdnoty. Pocit pochybnosti a hlouposti. Chci, aby mi někdo pomohl a dostal mě z této situace, chci utéct. Ale já jsem bezcenný a nikdo nepotřebuje. Zůstanu sám.
Všechno se zdá být hloupé, směšné, nepříjemné a nevhodné. Pohyby jsou mechanické, skrývám oči před hanbou. Četl jsem všechny signály nepřátelství od osoby, které s ním mluví. Lepší strach, hanba, odmítnutí, sebejistota. Chci selhat a zmizet. Nenávidím sebe, celá tato situace je mučení a mučení.
Zmlknul jsem uprostřed fráze od nesnášenlivosti, jak hloupé to zní.
Pocit nepřípustnosti je již podobný křečím, krk ztuhne, v krku, čelisti jsou napjaté, divoký strach je v hrudi. Doslova se musí napjat, je to fyzicky obtížné.
Když lidé říkají, že je všechno v pořádku se mnou, zdá se mi, že jsou šikanovaní, i když chápu, že tomu tak není. Nejčastěji chci zůstat sám, že bych neměl být s jinými lidmi. Myslím, že bez nich by bylo lepší.
Můj vztah a sexuální život je samostatným selháním. Neustále se bojím, že ztratím dívku. Ona se o mě stará a to zhoršuje, protože jsem si jistá, že ji nezasloužím, pochopí a nechá mě sama. Když to udělám, snažím se vyhnout sexu. Nemám sílu a touhu s nimi vypořádat, i když chápu, že to pro ni je důležité. Kvůli tomu se cítím bezmocný, nemám pocit, že je to člověk. To ani nemůžu.
Nevidím ani jednu variantu vývoje života, ve kterém bych netrpěl. Lidé, kteří porodí děti, mě znepokojují. Koneckonců, musí pochopit, kde je vedou, jaký svět a život je toto. Nechci, aby někdo trpěl tolik a nemá v úmyslu mít mé děti.
Deprese je projevem negativní budoucnosti. Člověk potlačuje a odstraňuje své touhy kvůli strachu a společně s nimi mají další pocity, energii a smysl další úctu a sebevědomí. Bez touhy nemá člověk žádný směr, žádnou energii a žádné chápání "kde a proč" žije. Výsledné černé pozadí je promítáno dopředu a zdá se, že to bude vždycky takhle.
Cesta je odhalit dříve potlačené touhy a učit se, jak se vypořádat s obavami, že byly potlačeny. Dobrou zprávou je, že v terapii je to možné. Nejedná se o nějakou lidskou vadu, nýbrž prostě o stav, který vzniká z určitých důvodů a s nímž lze pracovat (a měl by). (c)
